Koučink s pomocí koně

Vnímali mě celou a příjímali mě tak. Nejdřív jsem se tomu divila, nejsem na to od druhých lidí moc zvyklá. Ale oni vytrvali. Takže mě tím vlastně znejišťovali a donutili mě vnímat, jak se cítím. Oni nereagovali na pokyn, který jsem se právě naučila, ale na to, jak jsem ho podala. Bála jsem se jich a nekomunikovala jsem jim to. Tak se zasekli. Teprve tehdy, když jsem se jim “svěřila”, že se trochu, no trochu dost, bojím, jakoby řekli, no konečně, to jí to trvalo. A pak udělali něco, co mě jakoby pohladilo, strach zmizel a já jsem jim cítila mnohem blíž. Víc jsem jim důvěřovala. A měla jsem z toho stavu radost jako malé dítě. Myslím, že tuhle radost a vděčnost, kterou jsem cítila, oni vnímali také. Najednou jsme byli na sebe více naladěni, byl tu takový “duch spolupráce” Nemusím snad zmiňovat, že v takových chvílích neprotestovali, odsekli se a “poslouchali”.

Zmíním se o tom “svěřila jsem se”. Když, třeba ten strach, byl hodně silný, řekla jsem nahlas, že se bojím. Po nějaké chvíli se zmenšil. Věděla jsem, že oni vyžadují mojí
úplnou otevřenost. Takže, když se strach opět objevil, věnovala jsem jim aspoň myšlenku, že ho cítím a že jim to sděluji. A oni na to reagovali. Byli ke mně jemnější, skoro bych řekla, že mi dali více pozornosti a respektu. Prožívala jsem to tak, že tu mou upřímnost vyžadují, ale i oceňují. Co léčivějšího už může být ? Náš kontakt se tím hodně zesílil. A to je docela namáhavá věc.
Vlastně jsem si po každé terapii uvědomovala, že jsem opravdu hodně unavená, že to bylo náročné. Ale také hodně naplňující, živé, plnohodnotné a smysluplné. Potřebovala jsem si tak trochu odpočinout od té plné pozornosti. Někam se trochu schovat, nebýt tolik otevřená. No, ale brzy se mi po tomhle prostředí a stavu bytí začalo stýskat.

Když už tedy terapii, tak si vyberu něco, co mě bude alespoň trochu bavit, abych se tam donutila chodit a nevzdala to hned na začátku. Koně jsou dobrý nápad, zvířata mám ráda, ostatně dá se jim více věřit než lidem a když už nic jiného tak se tam zrelaxuji a nebudou to vyhozené peníze, říkala jsem si… Jak se ale poměrně brzo ukázalo tak terapie s koněm není jen o relaxaci, spíše bych řekla, alespoň v mém případě to tak bylo, že jde rovnou k věci. Téma jsem tehdy nevybrala já, alespoň ne vědomě, vybrala ho Batylda – první koník, se kterým jsem pracovala. Moc jsem tehdy nechápala, o co jde a také se to nepopisuje snadno. Zkusím to a bude to spíše v kostce: V prvé řadě jsem při práci s Batyldou zažila pocit přijetí, což bylo něco hodně silného a příliš krásného na to, abych to dokázala dobře vtěsnat do slov. Cítila jsem napojení, pochopení, důvěru a od paní Xenie podporu a upřímnou radost z pokroků. Na každé další lekci jsem více a více nacházela sebe samotnou, poznávala své kvality i své stinné stránky. Paní Xenie vymýšlela různé úkoly a hry s koněm, kde jsem nacházela a objevovala své hranice a hledala nové způsoby komunikace i práce s emocemi. Jediné, co jsem odmítla a do čeho jsem nebyla ochotná jít byla práce s bičem. Ten se nepoužívá na mlácení ani zastrašování, spíš je to vaše prodloužená ruka, která se koně ani nedotkne, ale přesto mi vadil. Až o několik lekcí později jsem pochopila, jak byl tento moment důležitý. Moje averze k biči měla hlubší kořeny a abych to zkrátila, paní Xenie a Batylda mi pomohly získat ztracenou sebedůvěru. Nešlo jen o to, jak se bránit agresorovi a nepřipustit si ho k tělu, ale také o to, abych se sama jednou takovým agresorem nestala já. Člověk bohužel má tendenci, nebo ne, dobře, já jsem měla tendenci si své hloupé chování omlouvat tím, že to mám a měla jsem v životě těžké a nenásilná komunikace mi nic moc neříkala. S tou mě ostatně také seznámila paní Xenie a myslím, že by se s ní měl seznámit každý člověk, který by se rád naučil řešit konflikty a vyjadřovat upřímně své pocity a potřeby, ale to jsem odbočila. Co je podstatné, díky paní Xenii a koníkům jsem navázala vztah se svým otcem a vzhledem k tomu, že nevím, jak dlouho tu ještě bude, tak jsem jí za to nesmírně vděčná. Myslím, že kdybych nešla na terapii, tak by se to nepodařilo. Každopádně mám před sebou ještě spoustu práce…